Esej o zabudnutom hľadaní v podaní Heideggera nemôže vykoreniť pachuť nihilizmu, ktorú zavial Nietzsche výrokom „Búh je mrtev“. Nádej – zvlášť v dnešnej dobe – prináša Heidegger v závere svojho brilantného za-myslenia, kedy konštatuje čo a ako „pomatenec bez ustáni vykřikoval: Hledám Boha! Hledám Boha!“

„Takto vy-šinutý člověk nemá nic společného se sortou oné kolemstojíci veřejnosti, „která nevěří v Boha. Neboť ti jsou nevěříci nikoli proto, že búh jakožto búh by se pro ně stal nevěrohodným, nýbrž proto, že možnost víry sami vzdali, protože už nemohou boha hledat. Nemohou už hledat, protože už nemyslí. Kolemstojíci veřejnost odstranila myšlení a nahradila je žvanením, které větří nihilizmus všude tam, kde považuje za ohrožené své vlastní mínění. Táto stále ještě převládajíci sebezaslepenost vúči skutečnému nihilizmu, si tímto zpúsobem zkouší vymluvit svúj strach z myšlení. Tento strach je strach ze strachu.

Oproti tomu je pomatenec ten, kdo hledá Boha tím, že po něm volá…

A co ucho slyší? Stále ještě ten křik neslyší? Tak dlouho ho nebude slyšet, dokud nezačne myslet. Myslet začne teprve tehdy, až pochoppí, že po staletí oslavovaný rozum je nejzarputilejším protivníkem myšlení.“(str. 53-54) 

(Nájdete na: https://www.martinus.sk/?uItem=807461&z=XH68YF&utm_source=z%3DXH68YF&utm_medium=url&utm_campaign=partner)